Včerejšek je historie. Zítřek tajemství. Dnešek, přítomnost je dar. Život je neobyčejný a chuť každého momentu neopakovatelná!
V místě, kde se stéká Dyje s říčkou Želetavou, na skalnatém ostrohu, stojí hrad Bítov.
Výce o hradě a akcích na něm naleznete po kliknutí na obrázek.
Údolí a původní podhradní vesničkou zatopilo přehradní jezero.
Vranovská přehrada.
Jak to vše bylo pro více informací klikněte na obrázek.
Bítov vznikl na rakousko-moravském hranici a patřil k soustavě hradů, které ji chránily. Panovníky v českých zemích byli tehdy Přemyslovci. Ti se museli snažit udržet Čechy a Moravu proti sousedům, kteří se obzvlášť na jižní hranici české země pokoušeli získat nová území. Takovým bojovným sousedem byl vévoda rakouský Fridrich. Protože rád vyhledával spory, říkalo se mu (Fridrich Bojovný). Za krále Václava l. oblehl královský hrad Bítov a spojil se s mladším královským bratrem Přemyslem. Oblehl hrad početným vojskem, rozestavěl obléhací stroje, praky, katapulty, metajicí obrovské šípy a oštěpy, kamenné koule a kameny. Posádka hradu nebyla početná a po několikadenním obléhání se vzdala. Fridrich Bojovný se radoval a na nádvoří oslavovalo jeho vojsko vítězství. Všude hořely ohně, nad kterými se opékali tuční berani. Rakouští zbrojnoši se lámaně domlouvali s českými a moravskými zbrojnoši Přemyslovými. Vévoda Fridrich si nahýbal z korbele, míchal vína rakouská s víny moravskými, červená s bílými. Hradní posádka, odzbrojená, potlučená a hladová seděla pod mohutnou závorou ve sklepení západní věže. Neměla tam však sedět dlouho. Vojsko krále Václava, v jehož čele byl sám král a znojemský purkrabí Boček, se kvapem blížilo k Bítovu. Hustý les obklopoval hrad a tlumil hřmot vojenských vozů, dusot koňských kopyt, řinčení mečů. Václav se dlouho rozmýšlel, zda má udeřit na Fridrichovo vojsko. Vždyť bylo pomícháno s vojáky jeho bratra, markraběte Přemysla, a jeho vojáci měli mezi moravskými mnoho přátel. Pan Boček tedy poradil králi válečnou lest. Počkali, až Fridrichovo vojsko vyšlo z hradu a začalo se šikovat na návrší obklopeném lesem. Král rozdělil své voje na malé skupinky, které ze všech stran obklopily vojsko Fridrichovo i odbojného bratra. V každé skupince byli pištci, bubeníci a všelijací jiní rámusníci. Na dané znamení začal obrovský hluk a křik. Královi vojáci bouchali meči do štítů, pištci pískali na píšťaly, bubeníci vířili paličkami a kdo neměl zrovna zbraň, ten aspoň bouchal vařečkou do kotlů. Tak to dělali kuchaři, které si i tenkrát brali sebou. Vřavu dovršili koně svým ržaním. Králi i panu Bočkovi brněla hlava. O tom víc ovšem brněla vévodovi Fridrichovi. Ten se po nemírném hodování v předešlé noci roznemohl a rakouské vojsko bylo bez velení. Jeho vojáky přemohl strach--určitě podlehnou veliké přesile krále Václava. Podle osvědčeného válečného hesla kdo uteče, ten
vyhraje začali se Rakušané kutálet po svahu k Dyji a po jejím proudu až do Rakous. Král Václav si pak vyřídil účty se svým proradným bratrem Přemyslem. Hradní posádka byla osvobozena a Bitov nadále zůstal zeměpanským hradem, centrem jednoho ze šesti moravských krajů. Až do roku 1307, kdy hrad získal jako dědičnou zástavu zemský hejtman Rajmund
Krušina z Lichtemburka, který měl ve znaku dvě černé zkřížené ostrve ( osekané větve ) ve zlatém poli.
Vše o rybaření a rybářích. Vydry.net
Hrad Cornštejn (Zornstein) stojí na strategické poloze západní strany kopcovitého výběžku ze tří stran obtékaného řekou Dyjí, poblíž výšinného sídliště z pozdní doby kamenné. Jeho jméno je odvozeno z německého Zorn (hněv) a Stein (kámen, skála), tím měla být vyjádřena síla i pevnost hradu. Vznikl na původně zeměpanském území, jež náleželo k hradu Bítovu a které přešlo koncem 13. století jako trvalá zástava do rukou panského rodu Lichtenburku. Pro posílení předpolí hradu Bítova, k ochraně cesty spojující Bítov s Vranovem a konečně jako sídlo pro své potomky nechal Raimund z Lichtenburka se souhlasem krále Jana Lucemburského někdy ve 20. létech 14. století postavit hrad Cornštejn. Poprvé se uvádí v listině moravského markraběte Karla z 31 května 1343, na jejímž základěsměli Raimundovi synové Smil a Čeněk rozdělit bítovské léno s hrady Bítovem a Cornštejnem na tři díly. V polovině 14. století vznikl o hrad spor mezi Líchtenburky a pány z Hradce, avšak k roku 1363 se Lichtenburkovéopět uvádějí jako jeho držitelé. Původně nevelký hrad s palácem a nádvořím nechal Jindřich z Lichtenburka v 2. polovině 14. stoleti rozšířit o věnec ohrazený parkánovou hradbou. Daleko více se však do podoby hradu zapsal Jan z Lichtenburka a Cornštejna, který zesílil opevnění Cornštejna v 1. třetině 15. století novým předhradím s hospodářskými a administrativními budovami a zesílenými vstupními branami. Na severozápadní straně nádvoří tehdy také vyrostl nový palác. Roku 1422 se o dobytí hradu pokoušeli husité. Mocenské postavení Lichtenburku vzrostlo ve 40. letech 15. století do té míry. že Jan z Lichtenburka dokázal vést boj se sousedními Rakousy, a dokonce vzdorovat i římskému králi Fridrichovi III. V polovině 15. století držel Cornštejn Hynek z Lichtenburka a na Bítově, který odmítl přísahat věrnost králi Jiřímu z Poděbrad a podporován papežem Piem II. zahájil v roce 1463 otevřenou vzpouru. Cornštejn se proto logicky stal terčem útoku královského vojska. Jedenáctiměsíční obléháni Cornštejna (1464-1465), řízené hejtmanem Oldřichem Mládencem z Miličína, se stalo politickou událostí evropského významu, neboť za vzpurným Lichtenburkem stál samotný papež. Nakonec však byl Cornštejn vyhladověn, Hynkovi z Lichtenburka konfiskován a lénem udělen pánům Krajířúm z Krajku. Wolfgang Krajíř z Krajku, který si na králi Vladislavu Jagellonském vymohl převod cornštejnského panství do svobodného držení, hrad opravil a nově opevnil V sedle jižně od hradu tehdy vyrostlo moderní předsunuté opevnění s dělovými baštami. Oba hradní paláce byly modernizovány. Po roce 1526 hrad opět přechází do vlastnictví Lichtenburku, pánu na Bítově. Za jejich panství bylo v roce 1542 opevnění Cornštejna na základě usnesení moravského zemského sněmu v souvislosti s tureckým nebezpečím naposled posíleno. Roku 1576 se Cornštejn jako součást bítovského panství dostal do rukou Štrejnu ze Švarcenavy. kteří přestali sídlo udržovat. Hrad tak zpustl. Mezi dalšími majiteli se vystřídali Jankovšti z Vlašimi (1617), hrabata z Daunu (1788) a Haasové z Hasenfelsu (1912). Na základě Benešových dekretu byl hrad v roce 1945 zestátněn. Nynější podoba hradu je výsledkem jeho rozsáhlé rekonstrukce, kterou v 70. letech 20. století provádělo tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Rekonstrukce či dostavba nebyla dokončena a v polovině 80. let byl hrad převeden do správy Jihomoravského muzea ve Znojmě, které nyní zajišťuje nejnutnější sanační práce, umožňující zpřístupnění zříceniny veřejnosti.
